Člen Koruny České Josef Pejřimovský svolává na 3. listopadu 2017 od 16 do 18.30 hod., tj. v den 99. výročí stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze shromáždění na podporu jeho obnovy a k podpoře otevřeného dopisu, který zasílá primátorce, radním a všem členům zastupitelstva Hl. m. Prahy.

Otevřený dopis paní primátorce, Radě a zastupitelům Magistrátu hl. m. Prahy

Vážená paní primátorko,
Vážený/á pane/paní radní,
Vážený pane zastupiteli,
Vážená paní zastupitelko,

byl jsem 14. září 2017 na zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy a měl diskuzní příspěvek k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Již v  tomto příspěvku, který byl, myslím, prvým diskuzním příspěvkem zastánců obnovy Mariánského sloupu jsem řekl, že jsem velice smutný z náboženské nesnášenlivosti, která se projevovala v diskuzních příspěvcích odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vymezený čas na příspěvek, 3 minuty, nedával dost prostoru na věcnou argumentaci. Navíc v dalších příspěvcích zazněla řada dalších projevů náboženské nesnášenlivosti a historicky nepravdivá argumentace, z níž vybírám:

  1. Mariánský sloup byl památníkem bitvy na Bílé Hoře.
  2. Odvolávání se na nevhodnost sousedství pomníku Mistra Jana Husa a Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
  3. Mariánský sloup je symbol rekatolizace po potlačení náboženského povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620. Rekatolizace je anachronicky přirovnávána k totalitnímu režimu.
  4. Skutečnost, že jde o místo popravy 27 českých pánů v roce 1621.
  5. Na Mariánský sloup přispěl císař, Habsburk, jde tedy o habsburský památník, nevhodný v samostatném státě.

Pro stručnost nejprve uvedu stručné odpovědi na jednotlivé výše uvedené body a pak podrobnější námitky.

  1. Mariánský sloup byl postaven jako památka a poděkování Panně Marii na obranu Prahy před švédským vojskem v roce 1648 a ukončení 30ti leté války, která v roce 1618 v Praze začala a 1648 skončila.
  2. Mistr Jan Hus byl velkým ctitelem Panny Marie, z tohoto hlediska by bylo sousedství jeho pomníku a Mariánského sloupu dokonce vhodným symbolem smíření. Skutečným následovníkům Mistra Jana Husa Mariánský sloup nemůže vadit.
  3. Povstání evangelických stavů z let 1618 až 1620 mělo chatrný právní důvod. K popravám předních představitelů povstalců ani zrušení náboženské svobody nemuselo dojít, kdyby povstalci skutečně hájili náboženskou svobodu a byli ochotni k jednání a smíru v roce 1619. Jejich neochota ke smíru svědčí o sledování jiných, pravděpodobně mocenských cílů, než bylo zachování náboženské svobody.
  4. Místo popravy 27 „českých pánů“ bylo jinde, před radnicí, na místě Mariánského sloupu.
  5. Poslední argument nelze brát vážně, takto bychom měli důvod zbourat např. Národní divadlo, Národní muzeum, Všeobecnou fakultní nemocnici a další objekty.

K jednotlivým argumentům uvádím podrobnější zdůvodnění:

1.

Mariánský sloup byl postaven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1650 z vděčnosti Panně Marii za její pomoc k vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a na poděkování za ukončení 30leté války (1618-48), jejíž poslední bitvou byla v roce 1648 právě bitva o Prahu. Dobývání Prahy bylo ukončeno v listopadu 1648, po uzavření vestfálského míru 24. října 1648. Podmínky míru byly ale dohodnuty už před tímto datem a dobytí celé Prahy Švédy by na příslušnosti Čech pod habsburskou vládu již nic nezměnilo, došlo by pouze k vyplenění Starého a Nového města, nejen dobyté Malé Strany a Hradčan. Tento poslední útok na Prahu byl údajně motivován pokusem podpořit protestantské stavy;  ve skutečnosti byl jen loupeživý, z příkazu švédské královny Kristiny směřoval k vyplenění a dovezení uměleckých sbírek Rudolfa II., Albrechta z Valdštejna a dalších uměleckých skvostů, které jsou až dodnes uloženy ve Švédsku.

2.

Nevhodnost sousedství Mariánského sloupu a pomníku Mistra Jana Husa.

Je skutečností že Mistr Jan Hus byl ctitelem Panny Marie, jak svědčí jeho vlastní spis:

Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět... Máme k ní tedy přistupovat s bázní a s úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví, ani hříšníci neměli ustávat v její chvále. Neboť v ní je všechna miloest Otce, Syna i Ducha svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás. – Mistr Jan Hus (Fol. 69b n).

Bylo by naopak vhodné, kdyby v sousedství pomníku M. Jana Husa, byla socha té, kterou tolik uctíval a o pomoc vzýval. To by byl, spolu s kalichem na Týnském chrámu, skutečný symbol smíření. Husův pomník L.Šalouna byl postaven v průběhu 1.světové války v roce 1915 po dlouhé veřejné diskusi tak, aby svojí horizontální kompozicí tvořil s vertikálou Mariánského sloupu výátvarně urbanistickou kompozici.

3.

Cesta k bitvě na Bílé Hoře a popravám 27 tzv. „českých pánů“, z nichž mnozí česky neuměli, souvisí se šířením protestantismu do českých zemí. Je třeba předeslat, že husitů, resp. utrakvistů (podobojích) se celý náboženský spor mezi katolíky a evangelíky netýkal, v roce 1564 byla papežem potvrzena kompaktáta a čeští podobojí tak byli řádnými příslušníky katolické církve. Brzy na to se evangelíci oddělují od utrakvistů, následuje boj o tzv. dolní konzistoř, které se zmocňují evangelíci a vystupují často jako tzv. novoutrakvisté, i když s husitským utrakvismem měli málo nebo nic společného. Novoultrakvisté odmítali i slavení svátku Jana Husa, které jim přes jejich námitky nařídil katolík, král Ferdinand I.

V roce 1609 si evangelické stavy vymohly Rudolfův majestát, který měl zaručit svobodu vyznání evangelíkům. Tento Majestát zajišťoval svobodu vyznání i poddaným, ale svobodu veřejného kultu (kostela či modlitebny) jen na královských statcích. Na statcích ostatních vrchností si směli zřídit kostel nebo modlitebnu pouze se souhlasem vrchnosti. Rudolfův Majestát se navíc výslovně odvolává na augsburský mír z roku 1555, tedy říšský zákon. Je to prvý případ, kdy v Čechách někdo, v tomto případě evangelická šlechta, prosazuje platnost říšského zákona. Tím se ale zároveň stal Majestát rozporným zákonem, neboť na jedné straně zaručuje svobodu vyznání i poddaným, ale augsburský mír má zásadu „čí panství, toho náboženství“. Nejvyšší kancléř Království českého odmítl přivěsit k Rudolfovu Majestátu zemskou pečeť s odůvodněním, že nedostatečně hájí práva katolíků na statcích evangelických vrchností. Majestát proto vyšel jen pod malou královskou pečetí a byl tak závazný jen v oblasti přímé královské vlády a mimo ni neměl závaznost zákona.

Za jeden z důležitých bodů na cestě k Bílé Hoře musíme považovat usnesení českého zemského sněmu z roku 1615, které prosadili katolíci s utrakvisty a které směřovalo k ochraně českého jazyka. Toto usnesení stanovilo, že za obyvatele země české nemůže být přijat nikdo, kdo neumí česky, že na zemském sněmu mohou německy mluvit jen zástupci německých krajů – Chebska, Loketska a Kladska a korunních zemí Slezska a obojí Lužice. Vypovězením ze země měli být potrestáni ti, kteří se mezi sebou zavázali, aby při společném setkání žádný jazykem českým nemluvil. Důvodem k tomuto postupu byla skutečnost, že evangelické vrchnosti se přikláněli k němčině jako řeči reformace, ustanovovali svým českým poddaným německy mluvící kazatele (kteří česky většinou neuměli) a germanizovali prostřednictvím církve a školy (povinnost čtení v bibli, a to v německém Lutherově překladu) své poddané. Poddaným byla v některých případech dána možnost, buď se srovnat v náboženství s vrchností (evangelickou) nebo se vystěhovat. Čeští poddaní, katolíci a utrakvisté – pokračovatelé husitů, se často vystěhovali (např. panství Moravská Třebová) a vrchnost na jejich místě usadila německé evangelíky. V době cca 50 let před rokem 1620 byla tímto způsobem ve svých farnostech poněmčena cca 1/5 Čech.

Dalším mezníkem je rok 1617, kdy došlo k přijetí a korunovaci Ferdinanda II. za českého krále. Je faktem, že Ferdinand II. v souladu s agsburským náboženským mírem (čí panství, toho náboženství) rekatolizoval své země - Štýrsko, Korutany, Kraňsko. Někteří čeští evangelíci se stavěli proti jeho volbě a jejich jménem měl na sněmu promluvit Matyáš hrabě Thurn. Problém byl ale v tom, že hrabě Thurn neuměl slovo česky, takže v souladu se 2 roky starým usnesením zemského sněmu svoji německou řeč nemohl pronést. (Je vůbec zvláštní, že evangelické stavy neměly připravenou řeč v češtině. Vzniká tak otázka, jest-li by českému proslovu vůbec rozuměli.) Výsledkem hlasování zemského sněmu bylo, že proti přijetí Ferdinanda II. hlasovali pouze 3 účastníci sněmu, takže byl platně přijat za krále, korunován, složil přísahu na zachování zemských práv včetně Rudolfova majestátu a stavy mu přísahaly věrnost. Ferdinand II. byl tedy za krále přijat i korunován, ale do smrti svého strýce, císaře a krále Matyáše (1619) nevládl.

V roce 1618 na broumovských církevních statcích jeden evangelický kostel vyhořel a druhý byl uzavřen, protože byl postaven bez povolení vrchnosti. Oba případy se tak staly záminkou, více než důvodem,  k povstání evangelických stavů.

V prvém případě byli z vypálení kostela obviněni katolíci, ale nenašel jsem důvěryhodnou informaci, jest-li byla věc vyšetřena, žhář odhalen a případně potrestán. V druhém případě šlo o složitý právní problém, kterým se právní historici opakovaně zabývali a k jednoznačnému názoru nedošli. Evangelické stavy argumentovaly tím, že církevní statky jsou vlastně statky královské, a že poddaní proto souhlas vrchnosti ke stavbě kostelů nepotřebovali, katolíci tím, že i církevní instituce mají plná vrchnostenská práva, a proto jednaly v souladu s Majestátem. Věc je právně spletitá, vůči církevním statkům měl král skutečně větší pravomoci než vůči šlechtickým, (mohl je v případě nutné zemské potřeby např. zastavit, ale zůstávala mu povinnost vyplatit zástavu), ale jednoznačně spor rozhodnut nelze.

Šlo tedy o záležitost, která měla a mohla být řešena buď soudním rozhodnutím nebo jednáním a upřesněním Rudolfova majestátu. Např. ve Slezsku byla záležitost jednoznačně řešena v tom smyslu, že i na církevních statcích mohou evangelíci stavět kostely bez souhlasu vrchnosti. Ale místo jednání, když královští místodržící nevyhověli ultimativním požadavkům evangelické šlechty, byli vyhozeni z okna pražského hradu a evangelické stavy zahájily povstání. Povstalci do roku 1619, tj. do smrti císaře a krále Matyáše argumentovali použitím neopodstatněných a nepravdivých argumentů v jednání a nedemokratického upřednostnění menšinové skupiny. Zastupitelé neměli, že vedou povstání proti úředníkům královským, nikoli proti králi. Situace se změnila až po smrti Matyášově, kdy se Ferdinand II. ujal vlády.

Po svém nástupu vlády nabídl Ferdinand II. povstalým českým stavům amnestii za vzpouru, potvrzení náboženské svobody a navrácení poměrů před rok 1618. To ale znamenalo vzdát se úřadů, kterých se v průběhu povstání zmocnili a zrušení konfiskací majetku katolíků, které evangelické stavy provedly. Odpovědí povstalců bylo sesazení Ferdinanda II. z trůnu, ke kterému však objektivní důvody, tj. vláda proti zemskému právu, chyběly. Tímto okamžikem se povstalci pro bezdůvodné zrušení přísahy ze svého rozhodnutí stali zrádci a tím se postavili do situace „vítězství nebo smrt“, případně útěk a doživotní vyhnanství.

Důvody odmítnutí nabídky Ferdinanda II. na smír nemusely být jen sobecké a nelze vyloučit, že mohlo jít o boj za cizí zájmy, za volbu protestantského císaře Svaté říše římské národa Německého. Volba katolického nebo protestanského císaře záležela na českém kurfiřtském hlasu. Tři porýnští kurfiřti-arcibiskupové a český král byli katolíci, zbývající 3 světští kurfiřti protestanti. Pokud by byl český král protestant, byla šance na zvolení protestantského císaře většinou 4 hlasů proti 3. Ale i v tomto hypotetickém kontextu české evangelické stavy selhaly. Zpráva o (nezákonném) sesazení Ferdinanda II. dorazila na říšský volební sněm až po jeho volbě za císaře. Ferdinand II. byl zvolen dokonce všemi hlasy, i evangelických kurfiřtů, kteří, když neviděli šanci na většinu pro volbu jiného císaře, odevzdali mu své hlasy.

Povstání z roku 1618 mělo chatrný právní základ, uzavření evangelického kostela a vyhoření dalšího na statcích katolické (církevní) vrchností, nikoli nucení evangelíků k přestupu na katolictví a porušení zemského práva, navíc ještě v právně nejasné situaci.

Do Matyášovy smrti Ferdinand II. nevládl a svoji přísahu neporušil. Výtky evangelických stavů proti němu se vztahují jen na údajné nebo snad skutečné rady, jak pomoci rekatolizaci v Čechách. Takové rady nebyly porušením zemského práva, ani Rudolfova Majestátu.

Jak výše uvádím, ke zrušení náboženské svobody v Čechách a na Moravě po bitvě na Bílé Hoře nemuselo dojít, pokud by povstalci přijali nabídku Ferdinanda II. z roku 1619. Mluvit o Mariánském sloupu jako symbolu totality je nepřijatelné aktualizování tři století starého náboženského sporu. V Evropě 17. stol. byla náboženská svoboda velmi výjimečným úkazem, dlouhodobě existovala snad jen v katolickém Polsku. V evangelických státech náboženská svoboda nebyla: pokud bychom  měli mluvit o totalitě, byla situace dokonce horší než v katolických zemích. V evangelických, zejména luterských státech bylo zcela běžné, že světský panovneík byl současně hlavou zemské (státní) církve, což se v některých protestantských monarchiích udrželo dodnes. Spojení trůnu a oltáře v katolických zemích nebylo nikdy tak těsné, aby světský panovník byl současně hlavou církve, jak tomu bylo v evangelických a pravoslavných státech.

Zákaz protestantských náboženství v Čechách a na Moravě po Bílé Hoře bylo opatření, jehož účelem bylo zrušit prostředí, ze kterého opakovaně vycházela povstání a vzpoury, bylo to opatření v 17. stol. běžné v katolickcýh i protestantských státech.

4.

Je pravdou, že na Staroměstském náměstí v Praze bylo popraveno 27 předních účastníků povstání, z nichž bylo 26 evangelíků. Je ale také pravda, že nebyli popraveni pro víru, ale pro vzpouru. Popravě, stejně jako zrušení náboženské svobody se mohli vyhnout tím, že by v roce 1619 přijali nabídku Ferdinanda II., ukončili povstání a vrátili se k plnění své přísahy z roku 1617. Slezské stavy, které ukončily povstání, dříve vyjednaly, že eveangelické náboženství mohlo být ve Slezsku zachováno a povstalci dostali amnestii.

5.

Uváděný argument finanční účasti císaře Ferdinanda III. na stavbě Mariánského sloupu je vlasně až úsměvný. Kdybychom měli takto postupovat důsledně, museli bychom zbourat např. Národní divadlo, protože na jeho stavbu také přispěl císař (František Josef I.) a další Habsburkové, dokonce více než 50% nákladů stavby. Podobně bychom mohli pokračovat s Národním muzeem, Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze atd.

Závěr:

Průběh jednání zastupitelů hl. města Prahy hodnotím jako dání prostoru projevům náboženské nesnášenlivosti ze strany odpůrců obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (bohužel včetně duchovních některých církví), ze strany Zastupitelstva hl. m. Prahy bez sebemenší snahy tyto projevy korigovat, naopak jim někteří zastupitelé, byť opatrně přitakali. Náboženská nesnášenlivost odpůrců obnovy Mariánského sloupu je tím nepochopitelnější, že katolická církev v této době přistoupila ke vstřícnému kroku a vrátila na Týnský chrám kalich, který byl kdysi symbolem hlavního husitského chrámu.

Výsledkem jednání je pod záminkou chybějícího konsensu schváleno nejen zrušení souhlasu vlastníka pozemku, Hl. m. Prahy s obnovou Mariánského sloupu, ale i souhlas s vandalským činem stržení Mariánského sloupu před stoletím. Bylo uznáno, že dostatečně hlučná skupina může nepravdivými a hlučnými argumenty docílit svého. Nezáleží při tom, jest-li její petice má pouze něco přes 1000 podpisů a opakované petice za obnovu Mariánského sloupu měly v roce 2010 více než 10.000 podpisů, v roce 2012 cca 12.000 podpisů a v letošní roce více než 2.000 podpisů.

Dovoluji si upozornit, že podobným způsobem by se našlo také dost srovnatelných argumentů pro odstranění pomníků Mistra Jana Husa i Jana Žižky. Ne proto, že by katolíky urážely, i když s jejich názory nesouhlasí, ale proto, že učení Mistra Jana Husa vyvolalo husitské hnutí a Jan Žižka pobil několik desítek tisíc katolíků, v Čechách, které nechával z náboženských důvodů upálit.

Husitství bylo totalitní, násilím vnucovalo své učení a kalich všem obyvatelům Čech a v důsledku všem lidem. Mohlo by se proto říci, památky na jeho představitele nemají ve veřejném prostoru co dělat. Jak by asi reagovalo zastupitelstvo na takový podnět nebo násilné zničení jednoho z těchto pomníků?

Žádám proto o revokaci usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy z důvodu neopodstatněných a nepravdivých argumentů v jednání a nedemokratického upřednostnění menšinové skupiny. Zastupitelé neměli prostor zvážit protichůdné argumenty, jejich oprávněnost a přijmout zodpovědné rozhodnutí. Za této situace mělo být jednání přerušeno a odročeno za účelem zodpovědného posouzení argumentů obou stran, aby bylo možno přijmout kvalifikované rozhodnutí, jak by mělo být povinností zastupitelů. Usnesení o zrušení již řádně vydaného stavebního povolení bylo přijato na základě nevěcných, pouze ideologických námitek osob, které nejsou účastníky stavebního řízení, ve zcela nedemokratické situaci. Vytvořil se precedens pro ovlivňování institucí státu, dokonce pro rušení jeho zákonných rozhodnutí,  pouhým náboženským nátlakem (v jednadvacátém století!).  . Žádám proto vedení hlavního města o zrušení usnesení, přijatého pod tlakem a v hysterické atmosféře.

V Praze, dne 18. 9. 2017

  • 1