Blahoslavený Karel I. Habsburský

Na letošní 1. duben připadá 90. výročí úmrtí křesťanského státníka, císaře a krále blahoslaveného Karla I. Habsburského. Mottem jeho života bylo „vždy a ve všem poznat co nejjistěji Boží vůli a následovat ji co nejdokonaleji“.

Když 13. října 2004 papež Jan Pavel II. prohlásil blahoslaveným Karla Habsburského, ani mnozí katolíci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku netušili, o koho jde. Manipulace s historií udělala své, přičemž výsledkem je naprostá neznalost vlastních dějin, dokonce ani ne tak vzdálených. Teprve po beatifikaci se začaly i v českém, především však v nekatolickém prostředí, objevovat publikace věnující se osobnosti našeho posledního českého krále a rakouského císaře. Bohužel mezi katolíky moderního věku pevně zakořenila zásada, že dějiny jsou evoluční proces, a domnívají se, že vše „staré“ nutně bylo horší a hloupější než vše nové a moderní. Politické poměry po roce 1918 pak skrze školský systém ohýbaly dějiny podle politických požadavků, což mnohé vedlo k postoji, že znát vlastní historii je zbytečné, vždyť „nový věk“ je přeci sám o sobě tak vzrušující. Je to nejen omyl, ale zároveň politický záměr. Vždyť člověk neznající historii je stále otevřen manipulaci, revoluci, je neschopen rozlišování, neboť si nemůže vzít poučení z minulosti, kterou prostě nezná či zná jen její politicky korektní verzi.

Tento text nemá konkurovat historickým publikacím, které se věnují blahoslavenému Karlovi obšírně. Má spíše přivést čtenáře k poznání, že katolík, král a otec rodiny blahoslavený Karel vedl zápas se stejným nepřítelem jako my dnes. Na rozdíl od mnoha svých současníků blahoslavený Karel tohoto nepřítele rozpoznal a věděl, jakých prostředků v tomto boji může použít. Žil totiž v časech, kdy se brutálním tlakem konstituovalo a manipulací prosazovalo všechno to, v čem dnes žijeme. My však mnohdy už nejsme schopni postřehnout podstatu odvěkého duchovního zápasu a zdánlivá „dobra“ považujeme za dobro skutečné. Karel se narodil 17. srpna 1887 jako první syn arcivévody Oty Habsburského a Marie Josefy ze saské dynastie. Manželství Oty a Marie nebylo zrovna šťastné. Vnitřní konflikt duchovní povahy mezi zbožnou katoličkou Marií a liberálním volnomyšlenkářem Otou sehrál v životě Karla zásadní roli. Jeho otec se postupně měnil v amorální trosku s neurvalým chováním. Byl pohledný muž (říkali mu „krásný Oto“), avšak s mizerným charakterem, takže se utápěl v sexuální nevázanosti a měl spousty milenek. Svojí zbožnou ženou doslova pohrdal a veřejně ji zesměšňoval. Jeho děti Karel a Maxmilián vděčily za péči a lásku především své matce. Ota skončil tak, jak žil, tudíž tragicky. Nakazil se syfilidou, která zasáhla jeho hrtan. Zemřel 1. listopadu 1906 ve svých jedenatřiceti letech velmi pomalou a bolestivou smrtí v odloučení pouze ve společnosti jedné ze svých konkubín.

Otec byl pro oba mladé arcivévody zářným příkladem, jak by neměl dopadnout žádný člověk a k čemu vede svévolný a bezbožný život. Jejich matka jim zase předala poklad víry a jen díky ní byl Karel tím, čím byl. Karlovi se dostalo všestranného vzdělání. Měl soukromé učitele, ale navštěvoval také církevní tzv. skotské gymnázium ve Vídni, které bylo součástí iroskotského benediktinského kláštera. P. Geggerle, Karlův učitel náboženství, jej charakterizoval slovy: „byl skromný, pravdu milující, svědomitý a zbožný“. Již tehdy si všiml ctnosti, která je pro katolíka a zvlášť panovníka zcela zásadní. Karel miluje PRAVDU. Karel a jeho doba Duch doby, v níž Karel žil, logicky směřoval k tragédii. Po celé 19. století se Evropou ozývalo temné dunění liberalismu (mravní a náboženský relativismus) a jeho ideových klonů, socialismu a nacionalismu. Avšak podstatou těchto idejí byla luciferiánská revolta, vedoucí kdysi křesťanskou Evropu zpět k pohanství pomocí mediální manipulace s davem. Jak podobné našim časům. Byl to neustálý zápas mezi zděděnou vírou a duchovními novotvary francouzské revoluce, které do společnosti zanášely, stejně jako dnes, společenské elity. Většina starých aristokratických rodů byla duchovně svázána s idejemi osvícenectví a zároveň vznikala dravá „nová šlechta“. Většina šlechticů či průmyslníků se účastnila života v tajných společnostech svobodných zednářů a přímo či nepřímo vedli boj s katolickou církví. Kdo však byla ona „nová šlechta“? Byli to konkrétní lidé a rodiny, které získávaly společenský vliv již během napoleonských válek. Tento vliv nezískaly snad pro své mravní kvality, ale díky ekonomické pozici a kupováním si přízně u dvora a císařů.

Tyto rodiny půjčovaly kapitál na záchranu státního rozpočtu a získávaly pozice v oborech průmyslové výroby. Bylo přece století páry a železa. Nedělaly to pro krásné modré oči panovníků či lidu. Sledovaly jiné cíle. V dlouhodobé perspektivě jim šlo o podvázání politického systému skrze ekonomiku, čímž rostl jejich vliv na politiku i kulturu. Prvním bitevním polem byl státní bankovní systém a pak velké projekty v oblasti výroby zbraní, těžby nerostného bohatství, zemědělské výroby atd. Samotný záměr byl samozřejmě maskován filantropií, takže stará šlechta i lid si přišel na své. Měli jsme např. nejhustší železniční síť v Evropě. Tato nová šlechta však byla vědomě anti-křesťanská a zvlášť katolickou církev vnímala jako svého odvěkého nepřítele. Bojovalo se o postavení katolické církve v monarchii, a tím i charakter státu. Tyto elity si byly vědomy, že chtějí-li docílit revolučních společenských změn, musí mít přímý vliv na školství, tedy na výchovu budoucích generací. Konkordát s katolickou církví uzavřený roku 1855 jí opět navrátil právo vyučovat a svobodně provozovat církevní školství, po dlouhém čase státního ohledu a vměšování, zavedeného za vlády Josefa II. Není nezajímavé, že na znění konkordátu měla zásadní vliv matka císaře Františka Josefa I., zbožná katolička Alžběta Bavorská, kterou liberálové (nová šlechta) ze srdce nenáviděli a tvrdilo se o ní, že je to jediný chlap na císařském dvoře.

Císař František Josef I. však nebyl mužem tak pevných zásad jako jeho matka, byť je dobré si uvědomit, že po roce 1868 byl konstitučním monarchou, tudíž jeho přímý vliv na politické dění výrazně klesal. Hodně změnila i prohraná rakousko‑pruská válka (1866), což posílilo vliv německy hovořících liberálů (nešlo vždy jen o národnostní Němce). Ten ještě zesílil při sjednocování německých zemí do Německého císařství (vyhlášeno 18. 1. 1871) reprezentovaného protestantskou dynastií Hohenzollernů. Od těch časů šlo vlastně o přežití a nezávislost historického politického celku, který známe jako Podunajská monarchie. Dynastie zachraňovala sebe a zároveň nezávislost proti stále sílícím tendencím stvořit jedinou německou říši, která pohltí i země habsburského soustátí. Většina dalších politických událostí byla tudíž určována kompromisy, neboť Habsbursko-Lotrinský rod bojoval o zachování dědictví po předcích. Z této kuchyně kompromisů a nadbíhání stále mocnějším oligarchiím je i tzv. rakousko- uherské vyrovnání z roku 1868, které tak nelibě nesly národním romantismem zformované intelektuální elity zemí Koruny české. Samozřejmě šlo o politický záměr v duchu hesla „rozděl a panuj“ a politické metody „když se dva perou, třetí se směje“. Na rakousko-uherském vyrovnání zásadně spolupůsobila i manželka císaře Alžběta (Sisi), která byla liberálkou a její životní styl lze nejspíše srovnat s princeznou Dianou. Většina vlád byla liberálních. Němečtí a uherští liberálové, nacionalisté i socialisté odmítali přiznat českým zemím nejen státní práva, ale zároveň z mocenských pozic, neb za nimi stály mocné bankovní a průmyslové lobby, nutili císaře, by neuplatnil své právo být korunován českým králem.

František Josef I. se tedy pokoušel prosadit svou korunovaci alespoň v době konzervativní vlády Karla Zikmunda Hohenwarta, který byl ministerským předsedou a zároveň ministrem financí. Tato vláda se bohužel udržela jen od února do října roku 1871 a byla opět vystřídána vládou liberální, takže korunovace byla opět odložena na neurčito. Vztah mezi státem a katolickou církví ovlivnil také I. vatikánský koncil (1869–1870). Ten mimo jiné definoval dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů. Liberálové v tom našli záminku k dalšímu boji a důsledkem bylo jednostranné vypovězení konkordátu ze strany státu v roce 1870. Církev toto vypovězení nikdy neuznala, protože bylo jednostranné, tedy protiprávní. Nová šlechta bankéřů a průmyslníků ověnčená gloriolou šlechtických titulů měla o budoucnosti svou vlastní představu. Usilovali o likvidaci habsburské monarchie a její rozpuštění v liberálním německém císařství. Jen tak by vznikla nová evropská říše bez ohledu na to, zda by šlo politicky o monarchii či republiku. Pokud by se habsburská dynastie chtěla bránit a sveřepě hájit svá dědičná práva, včetně své vazby na katolicismus, byla tato elitní společnost odhodlána ji zničit. Přímo se děsili schopných arcivévodů nestojících na jejich straně. Systém následnictví sice změnit nemohli, ale měli dost moci na to, každého schopného arcivévodu politicky izolovat a v případě nutnosti i fyzicky zlikvidovat. To byl případ následníka trůnu Ferdinanda d’Este. Ten jim byl skutečným ohrožením, a pokud by měli vyšetřovatelé možnost pátrat po vrazích a hlavně jejich společnících na území Srbského království, vedlo by je vyšetřování zpět do habsburského soustátí. Právě tento bod ultimáta Rakousko‑Uherska vůči Srbskému království, s jeho mocným carským spojencem, se stal roznětkou pro Velkou válku (1914–1918).

Požadavek, aby c. k. vyšetřovací komise mohla vraždu následníka trůnu a jeho manželky vyšetřovat přímo na srbském území, byl oním důvodem k odmítnutí ultimáta, což vedlo k vyhlášení, v té době ještě regionálního, válečného stavu. Na toto elity čekaly a dočkaly se. Když papež Pius X. varoval císaře Františka Josefa I. před reakcí, která by vedla k válce, měl právě toto na mysli. Na tohle přesně čekají. Je dobré si uvědomit a připustit, že tento revoluční proces měl spousty „užitečných idiotů“, včetně liberální intelektuální elity ze zemí Koruny české. Sám proti revoluci Ekonomicko-politické lobby si samozřejmě spočítaly, kdo zdědí korunu předků. Bylo jim jasné, že čím méně bude politicky zkušený, tím lépe. Věděly, že jen hřmot zbraní dá ty nejlepší podmínky pro jejich záměry jak změnit svět. Každá významná změna musí být morálně zdůvodnitelná a jen ve skutečné krizi se nejlépe vyvolá poptávka po revolučních změnách, které lze snadno obhájit před masami. Ferdinand d’Este v tomto ohledu nebyl jejich člověk. Byl totiž politicky zběhlý, přičemž se již léta zcela prakticky připravoval na roli panovníka. Měl svou soukromou vojenskou kancelář i svou rozvědku. Jeho vražda byla i preventivním opatřením, protože on skutečně věděl, kdo je nepřítel a kde se skutečně skrývá. Navíc byl zásadovým člověkem a katolíkem, obhájcem tradic, včetně víry a rodiny. Z pohledu elitářů byl vlastně iracionální. Velká válka (1914–1918) nebyla běžnou válkou. Především to byla revoluce, která měla změnit a také změnila společenský řád.

Císař Karel si toho byl vědom, a to rovněž na základě informací, které měl od svého strýce Ferdinanda. Právě proto se Karel po svém nástupu na trůn pokoušel za jakoukoli cenu uzavřít mír přes bratry své manželky, kteří bojovali na straně států Dohody. Liberálové, nacionalisté i socialisté v monarchii ho za to obviňovali ze slabosti a z vlastizrady i mnoho let po válce. Kdyby totiž na straně Dohody byl zájem o mír, jako že nebyl, zkomplikovalo by jim to revoluci a „světlé zítřky“. Karlovi tedy přišili na triko kde co, vždyť dějiny píší vítězové, a dokonce i vzpomínku na něj urputně potlačovali. V paměti národů měl zůstat jen starý a neschopný císař pán, který prý za všechno mohl. Karel jednal s německým císařem Vilémem II., aby společně usilovali o mír, protože podstatou této války je likvidace evropského dědictví, včetně monarchií, jak je dosud znali. Karla velmi trápily válečné oběti, protože tato válka byla díky novým technologiím genocidou i předstupněm k politickým systémům, které měly genocidu v popisu práce. Bylo známo, že socialisté s jejich marxistickou doktrínou připravují velkorysý dějinný převrat a hned po ukončení války se o světovou revoluci v Evropě pokusili. Bohužel Karlovi nebylo nasloucháno.

Revoluční zvrat proběhl a my jsme jeho děti i dědicové. Není bez logiky, že tytéž revoluční elity, které aktivně podnítili válku a zničení Habsburské monarchie, pak po válce přišly za Karlem do exilu. Byli to vyslanci zednářských lóží a nabídli mu, že by mohl být hlavou jakési proto-evropské unie. Karlova odpověď byla jednoznačná: „Svou korunu jsem přijal od Boha a od ďábla ji nechci.“ Ctnost milovat pravdu a být vždy věrný poznanému byla Karlovi vlastní. Císař a král Karel umírá ve vyhnanství 1. dubna 1922 na ostrově Madeiře, a to se jménem Ježíš na rtech.Svatý král Katolík, a nejen on, by na blahoslaveného Karla neměl zapomenout už jen proto, že jsme se během posledních několika desetiletí od jeho smrti prakticky přesvědčili, že revoluce, které on bránil v jejím „rozkvětu“, přinesla tak trpké ovoce, že nebylo v dějinách trpčího. Karel jako jeden z mála odhodlaně vzdoroval aktivní touze úzké skupiny mocných instalovat nový otrokářský systém, který na sebe bere různé převleky dodnes. Dnes bohužel žijeme v časech relativního triumfu těchto mocných, a proto je na čase pochopit a zároveň si připustit, oč zde skutečně běží. Zbavme se mediálního obrazu světa, který jen simuluje realitu způsobem, jak se to oligarchiím hodí. Mohou zotročovat národy jenom tehdy, mají-li je na své straně. Na své straně je mít budou, budeme-li nadále vyznávat bludnou víru v pohanská božstva mající různé podoby i tváře, která nás navrací do temného otroctví starověku. Do časů „božských“ césarů, nikoli však katolických panovníků a knížat majících podíl na svrchované autoritě Boží. Karel byl především panovníkem autentické katolické víry. Znal se s papežem svatým Piem X. a sdílel s ním jeho neliberální, tedy nerevoluční, pohled nejen na stát, ale i na samotnou katolickou víru. Nebyl mužem kompromisů v zásadních otázkách jako jeho předchůdce císař František Josef.

Je nesrovnatelný s většinou současných politiků z lidu, kterým nezáleží ani na budoucnosti této země, ani na našich dětech či vnucích. Klid-ně nás ze zbabělosti a výměnou za momentální exkluzivní životní styl prodají komukoliv a ještě to morálně zdůvodní. Pamatujme, že zlo se vždy prezentuje jako dobro a většinou má plná ústa vznešených pojmů, jako je pravda a láska, svoboda, lidská práva apod. Blahoslavený Karel je příkladem každému vlastenci, který pochopil, že být hrdý na kdejakou vylhanost jen proto, že na sobě nese nálepku „made in Czech“, „made in EU“ či „made in USA“, je pošetilost. Hrdí můžeme být jen na něco, co je pravdivé, protože jen pravda je zároveň dobrem. Mytologie o sobě či jiných je vždy nástrojem revoluce k ovládání mas. Karel je příkladem i každému, kdo si uvědomil, proti jakému nepříteli stojíme. Nepřítelem je všechno to, ať v nás či kolem nás, co na sobě nese luciferiánský cejch „non serviam“, tedy „nebudu sloužit“. Komu sloužit? Sloužit Tomu, který je první příčinou i posledním cílem všeho bytí, přičemž v dějinách zjevil, kým je a kdo je zde na zemi dědicem jeho sebezjevení. Stejně jako blahoslavený Karel i my bychom měli dojít k poznání, že stojí za to bojovat, i když to vypadá beznadějně, protože, jak jest psáno, kdo nevezme na sebe svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Karlův zápas vyvrcholil jeho zcela vědomě přijatou obětí života za národy, kterým měl vládnout. Své pomalé umíraní vložil Kristu Králi do jeho Nejsvětějšího Srdce a ztotožnil se s jeho křížem.

Projevil tak heroickou víru bojovníka. Věděl, komu uvěřil i čemu věří na rozdíl od mnohých moderních katolíků kooperujících s duchem světa a doby. Byl otcem osmi dětí a rodinu vnímal jako podíl na díle Stvořitele. Jeho žena císařovna Zita byla dámou s velkým „D“. Nikoli pro své společenské postavení, ale pro svou věrnost, pro své vědomí role ženy-matky, vždy stojící po boku svého manžela, ať slunce svítilo či bylo sychravo. Zůstala mu věrná i po jeho smrti, vychovala sama všechny děti a nikdy už jiného muže než Karla nechtěla. Nikdy totiž neodložila černý šat, byť v době smrti svého manžela měla teprve třicet let a čekala jejich osmé dítě. Karel i Zita se po letech revolučních lží a otrocké tuposti sice jeví jen jako koncová světla jedné éry, ale každé světlo je přece patrné na dálku a povzbuzuje k naději a úsilí. Oběť císaře a krále Karla i oběť jeho ženy Zity je zřejmě i důvodem, proč nezapadnou jako třeba jiné postavy minulosti, které žily spíše pro věci pozemské než nebeské.

David Hibsch
MONOS – monarchistické občanské sdružení

  • 1