Kalendář akcí
<< Červenec 2017 >> 
 Po  Út  St  Čt  Pá  So  Ne 
     
      
SVÁTEK SLAVÍ
Dnes : Anna
Zítra : Věroslav
Kontakt

Koruna Česká
monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska

Senovážné náměstí 24,
110 00 Praha 1, Česká republika

IČ:44266740

Email: info@korunaceska.cz


Bankovní spojení:

FIO banka: 333311333 / 2010
(provozní účet - členské příspěvky, faktury)

FIO banka: 2700765126 / 2010
(transparentní účet - dary) 

FIO banka: 2301205375 / 2010
(transparentní účet - volební kampaně)

Přehled nepeněžních plnění ocenitelných v penězích:
Strana dosud neobdržela žádná nepeněžní plnění ocenitelná v peněnzích
 

Vyhledávání
Vážení přátelé, omlouváme se za nedostatečné aktualizace webových stránek Koruny České v posledních měsících. Koruna Česká pro Vás připravuje nové webové stránky, které by měly být během několika týdnů spuštěny.

Jak dále s muslimy?

Rok 2009, zejména výsledek muslimsko‐katolického dialogu v Ammánu a počátek roku 2010, zejména rozhovory katolicko‐islámského dialogu na universitě Al‐ Azhar, dávaly naději, že katolicko‐islámský dialog povede k dohodě o vzájemném respektování obou náboženství a jejich klidnému soužití. Události konce roku však přinesly velké zklamání. Dramatické události začaly útokem 31. října 2010 v syrsko‐katolické katedrále v Bagdádu, kde sebevražední útočníci zabili několik desítek křesťanů.

Tento útok měl předehru již 30. října, kdy byl spáchán atentát na šíitské Kurdy, a násilnosti měly další pokračování. Hned následující den po atentátu odsoudili útok na křesťany šíitští duchovní v Iráku. V dalších dnech následovaly jednak další útoky na křesťany, tentokrát, vzhledem ke zpřísněným bezpečnostním opatřením na pracovištích a v jejich domech a současně také útoky na šíitské svatyně v Iráku. Den před zahájením jednání katolicko‐šíitského dialogu v Íránu, 8. listopadu 2010 byl proveden atentát na šíitskou svatyni v Kerbalá v Iráku. Jednání v Íránu se tím nepodařilo rozbít, došlo k jedné ze zásadních dohod mezi křesťany a šíitskými muslimy, kterou je vhodné citovat: „Věřící a náboženské komunity, na základě svojí víry v Boha, mají ve společnosti svou specifickou roli a jsou si rovny s ostatními spoluobčany“ a pokračuje zdůrazněním vnitřního sociálního významu náboženství, který je stát povinen respektovat; „proto také v zájmu společnosti nemůže být odsouváno do privátní sféry.“

„Věřící – pokračuje text – jsou povoláni ke spolupráci na hledání společného dobra, na základě pevného vztahu víry a rozumu.“ V tomto kontextu je „nezbytné, aby křesťané a muslimové, stejně tak jako ostatní věřící a lidé dobré vůle, společně odpovídali na výzvy dnešní doby a podporovali morální hodnoty, spravedlnost a mír, aby bránili rodinu, životní prostředí a přírodní zdroje.“ Další podstatné částí prohlášení říkají: „víra, ze své podstaty, vyžaduje svobodu. Proto musí být náboženská svoboda, jakožto právo, které je součástí lidské důstojnosti, vždy respektována jednotlivci, společenskými činiteli i státem.“ Závěrem toto prohlášení říká, že „Účastníci … jsou si vědomi toho, co je spojuje, respektují legitimní rozdíly a zdůrazňují potřebu pokračovat v upřímném a plodném dialogu.“1 Toto prohlášení je významné zejména vyhlášením náboženské svobody, jako práva, které musí být respektováno státem. Nesklouzává při tom do synkretismu, výslovně uvádí jak to, co obě strany spojuje, tak i legitimní rozdíly.

To není věc, v islámských státech obvyklá. Pokud to znamená také tolik, že za odpad od islámu konverzí ke křesťanství se vzdává „Šía 12 imámů“ ustanovení islámského práva o trestu smrti pro odpadlíky, alespoň pokud by konvertovali ke katolictví, příp. křesťanství obecně, byl by to podstatný průlom do tradic islámského práva. Bohužel však nesmíme zapomínat, že tato dohoda se týká jen jedné šíitské větve „Šíi 12 imámů“ a pro oblast sunnitského islámu nemá význam. Někteří sunnitští ulamá dokonce nepovažují šíity ani za muslimy, ale za odpadlíky. Po uzavření této dohody mezi Šíou 12 imámů následovaly další útoky, tentokrát přímo na poutníky z Íránu do šíitských svatyní v Iráku. Tyto útoky nepřestaly dodnes. Násilí proti křesťanům vyvolalo v Iráku reakci, se kterou strůjci atentátů pravděpodobně nepočítali. Křesťanům přišli vyjádřit solidaritu šejkové arabských muslimských kmenů z Nassiryie, Kerbaly, Diwaniyia, Imary a Bassry, kteří navštívili chaldejské katolické arcibiskupství v Kirkuku.

Šejkové rozhodně odsoudili útoky proti křesťanům. „Irák bez křesťanů by nebyl Irákem,“ řekl jeden z těchto arabských předáků. Šejkové také darovali arcibiskupovi meč na znamení své snahy poskytovat křesťanům ochranu.1 Následně také irácký president Jalal Talabani ustanovil zvláštní úřad, který bude monitorovat situaci křesťanů, jejich potřeby a ohrožení. V dnes vydaném komuniké čteme, že úřad bude rovněž usilovat o to, aby představitelé muslimských komunit vyhlásili fatwu odsuzující útoky na křesťany. Prezident Talabani vydal také instrukce pro zvýšení ochrany křesťanů v Iráku – čteme v tiskovém prohlášení.1 O zastavení násilí vůči náboženským menšinám v Iráku budou jednat představitelé tamních křesťanů a muslimů v dánské Kodani. Podobné setkání iráckých náboženských představitelů proběhlo v Dánsku už před třemi lety (2008). Zakončil je podpis tzv. „Kodaňské dohody“. Jeho hlavním výsledkem byla první společná fatwa iráckých sunnitů a šíitů, která odsoudila terorismus a uznala práva etnických a náboženských menšin.

Dalšímu šíření násilí bohužel nezamezila.1 Zůstává faktem, že žádné prohlášení náboženských představitelů nezastaví sektářské fanatiky, kteří mohou duchovní, usilující o mír označit za odpadlíky. Události v Iráku ukazují, že existují nejen islámští extrémisté, kteří jsou ochotní zabíjet křesťany, ale i jinak věřící muslimy (šíity), ale také muslimové nejen umírnění, ale dokonce křesťanům přátelští a příznivě naklonění. Je pravděpodobné, že právě reakce křesťanům přátelských muslimů, 5 šejků a šíitských duchovních přiměla presidenta k ochraně křesťanů. Situace v Egyptě, kde došlo na Nový rok k útoku na koptský kostel v Alexandrii, při které zahynulo 22 lidí, se vyvíjí podstatně odlišně. Velký imám university Al‐Azhar sice atentát odsoudil, ale zároveň odsoudil i kritiku papeže Benedikta XVI. za tento čin. Reakce egyptských představitelů, jak státních, tak náboženských je ke kritice atentátu na křesťany odmítavá. Egyptská vláda odvolala z Vatikánu velvyslankyni "ke konzultacím" vzhledem k novoročnímu projevu papeže Benedikta XVI: k diplomatickému sboru, ve kterém se zastal křesťanů na Blízkém Východě1. Následně přerušila universita Al‐Azhar dialog s Vatikánem.1 Zdůvodnění ze strany egyptské vlády. i university je obdobné, vměšování Vatikánu do vnitřních záležitostí země, terminologie, kterou si dobře pamatujeme při jakékoli kritice komunistického režimu, státu nebo Sovětského svazu. Další vývoj vztahů mezi křesťany a muslimy v Egyptě vyvolává minimálně obavy.

Svým postojem dává jak stát, tak prestižní muslimská náboženská instituce, universita Al‐ Azhar, že útoky na křesťany sice nejsou žádoucí, ale zase to není nic příliš odsouzeníhodného. Ale i v Egyptě došlo k reakci na útoky na křesťany a saúdsko‐arabský wahhábismus, který se šíří do Egypta vyhlášením „Dokumentu za obnovu náboženského projevu“, který byl zveřejněný na internetové stránce týdenníku Yawm al‐Sâbi 24. ledna. Jeho signatáři jsou uznávaní učenci a hluboko věřící muslimové, jako například bývalý velký muftí Egypta Dr. Nasr. Farid Wasel, imám Safwat Hegazi, bratr zakladatele Muslimského bratrstva Dr. Gamal al Banna a další. Dokument požaduje umožnit křesťanům a ženám ucházet se o prezidentský úřad, zaručení práv křesťanů na přístup k prestižním funkcím, očistění a reinterpretaci vyjádření Proroka Mohameda, přivádění lidí k Bohu prostřednictvím moudrosti a vděčnosti, ne hrozeb. To jsou jen některé z návrhů, se kterými přišla tato skupina do svých komunit. Prohlášení vyvolalo řadu ohlasů a velká část z nich byla negativní.

Cesta k uskutečnění návrhů bude dlouhá a vyžádá si hodně úsilí.1 „Dokument za obnovu náboženského projevu“ v zásadě navazuje na výnosy tureckého sultána a chalífy Abdülmecida I. z let 1839 ‐ 1856 o náboženské svobodě a přístupu křesťanů ke všem funkcím, ale jde ještě dále, pokud jde o práva žen. Zcela neobvyklý je v sunnitském prostředí výrok o očistění a reinterpretaci vyjádření "Proroka" Mohameda, konkrétně hadísú, základů sunny a šaríi – islámského práva. Pokud by to vedlo k používání rozumu a přirozeného zákona, které je vlastní spíše šíitskému islámu, byl by to krok ke sblížení se šíity a možná i křesťany. Znepokojující je situace v Pákistánu. Zde platí zákon proti rouhání, samozřejmě v islámském smyslu, a podle něho jsou odsuzováni křesťané k nesmyslným trestům. Není plně respektováno ani ustanovení Koránu o toleranci pro křesťany pod islámskou vládou.

Vražda guvernéra provincie Pandžáb, který se vyjádřil pro milost pro za "rouhání" k smrti odsouzené křesťanky a zrušení zákona o rouhání nebyla muslimskými duchovními odsouzena. Proti jakýmkoliv změnám zákona o rouhání vystoupilo také 500 muslimských teologů hlavního islámského směru Barelvi, všeobecně považovaného za umírněný. Navíc pochválili nedávnou vraždu guvernéra Paňdžábu Salmána Tasíra, který usiloval právě o změnu nechvalně proslulého zákona o rouhání a vystupoval na obranu křesťanů, pronásledovaných právě na základě tohoto zákona. „Ty, kdo oplakávají smrt Tasíra, potká stejný osud,“ varují tzv. umírnění muslimští teologové.1 Rovněž Pákistán se ohrazuje proti kritice zákona o rouhání a pronásledování křesťanů poukazováním na vměšování do svých vnitřních záležitostí. Přesto ale byla účast na protipapežských demonstracích, svolaných muslimskými duchovními minimální. Žádné dohody mezi křesťany a muslimy neměly vliv na Saudskou Arábii, kde vládnou extrémně přísní islámští Wahhábité, pro které jsou i ostatní, méně přísní sunnitští muslimové, natož křesťané nebo šíitští muslimové, nevěřícími. Saúdská Arábie nedovoluje žádné provozování křesťanského kultu, ani soukromé, vlastnictví Bible může být trestným činem. Rovněž v Saúdské Arábii jsou šíité obětí diskriminace v povolání: v armádě, na vysokých vládních postech, v diplomatickém sboru a nejpříznačněji také v ropném průmyslu, kde od osmdesátých let nemohou pracovat.

Šíité v Saúdské Arábii představují cca 20 % obyvatel, ale na územích, kde se těží, ropa patří k šíitům cca 75 % obyvatelstva. Toto systematické vyřazování šíitů podporuje wahhábovský náboženský establishment a legitimizují je četné fatvy, které šíity označují za kacíře.1 Tak jsou křesťané a šíitští muslimové v Saúdské Arábii v podobném postavení. Nepřekvapuje proto, že Saudská Arábie je ochotná se připojit k vojenskému tažení proti Íránu. Co z těchto událostí z přelomu let 2010 ‐ 11 vyplývá? Existence podivné "koalice" mezi USA a islámskými státy, které jsou křesťanství nepříznivé až nepřátelské – Saudská Arábie, Pákistán, Egypt. K útokům na křesťany dochází i v Iráku, dokonce za přítomnosti amerických vojsk. Zde USA ani "mezinárodní společenství" nepřistupuje k žádným "humanitárním" sankcím, nejvýše jsou vydávána prohlášení "humanitárních" organizací, která nemají na poměry v těchto zemích žádný vliv. Naopak relativně příznivé, nebo alespoň snesitelné, (bez pronásledování) podmínky pro život křesťanů jsou v tzv. "darebáckých" islámských státech, Íránu a Sýrii. Sýrie a Jordánsko a dokonce autonomní Kurdistán přijímají křesťanské uprchlíky z Iráku.

V Íránu např. jsou otevřené kostely i synagogy, křesťané, židé a následovníci Zarathuštry mají zajištěná křesla v parlamentu. Pro nezasvěcené může být překvapením šíitská solidarita s křesťany. Šíité byli od islámské revoluce v Íránu představováni jako přiklad fanatismu a násilí. Jistým překvapením, ale nepříliš zveřejňovaným byla skutečnost, že ani v souvislosti s 11. zářím 2001, ani ve válce v Afghánistánu nebyl mezi bojovníky Talibánu ani příslušníky al‐Kaidy nalezen jediný šíita.1 Z náboženského pohledu o žádné překvapení nejde, šíité totiž považují ustanovení o vojenském džihádu za natolik nejasné, že lze nábožensky motivovanou válku lze vést pouze při obraně země a náboženství, ale ne jako ofenzivní válku pro šíření víry. Tak by také bylo třeba nahlížet na údajnou snahu Íránu získat atomovou zbraň, zvlášť když se tvrdí, že k její výrobě dali souhlas náboženští představitelé Íránu. Navíc při očekávaném návratu skrytého imáma jako mahdího (muslimského spasitele) má společně s ním přijít Ježíš Kristus a společně mají objasnit nejasná místa v Koránu. Do té doby přísluší výklad Koránu duchovenstvu. Při šíitském výkladu Koránu je používán rozum, obrací se k přirozenému zákonu.

Naproti tomu podle sunnitského výkladu je Korán je Alláhem stvořený a jeho výklad je doslovný, při aplikaci jeho ustanovení je hlavní je tradice a konsensus znalců Koránu a Sunny (islámské tradice). V praxi často tito znalci (ulamá) jen nábožensky odůvodňují jakékoli rozhodnutí státní moci. Hlavním nebezpečím pro křesťanský svět jsou v současné době sunnitští extrémističtí muslimové, kteří získávají půdu zřejmě i na prestižních islámských náboženských institucích (universita Al Azhar). Ideologicky jej zaštiťují náboženské směry jako saudskoarabský wahhábismus a pod. Nemůže proto překvapit, že Al Kaida má své kořeny v Saudské Arábii, odkud pochází její zakladatel, Bín Ládin. Tyto extrémní směry získávají vliv mimo Saudskou Arábii, zejména v Egyptě a Pákistánu. Nelze předpokládat, že současné postkřesťanské vlády v USA a v Evropě budou ochotné přizpůsobit své vztahy se svými muslimskými spojenci jejich vztahu k místním křesťanům, pokud to nepřinese nějaký jiný zisk. Události v Iráku a Egyptě ale ukazují, že existují nejen islámští extrémisté, kteří jsou ochotní zabíjet křesťany, ale i jinak věřící muslimy (např. šíity), ale také muslimové nejen umírnění, ale dokonce křesťanům přátelští a příznivě naklonění. Dnes, po událostech přelomu let 2010‐11 můžeme předpokládat, že takovými muslimy jsou jednak šíité, a jednak sunnité, soustředění okolo jordánského krále a šerífy (potomka "proroka" Mohameda) Abdulláha II. a i v Egyptě – signatáři "Dokumentu za obnovu náboženského projevu“ Král Abdulláh II. dokonce založil v Jordánsku katolickou universitu a přispěl na stavbu katolických kostelů. Spolupráce s muslimy, příznivě nakloněnými křesťanům je tím, co může zlepšit postavení křesťanů v islámských zemích, omezit vliv extrémních sekt i mezi muslimy v Evropě, a zastavit pronásledování křesťanů v některých v islámských státech.

Proto má další dialog, ve kterém nejde o náboženský synkretismus, smysl. Mnoho lidí se dnes bojí islamizace Evropy a někteří hledají cesty, jak tomu zabránit. Jak vidí islamizaci Evropy sami muslimové? Bude nejlepší, přečíst si názor šajcha Fadhlalla Haeriho, muslimského učence, který studoval v Evropě a USA a žije v Anglii:1 "…svět … prodělává proces fragmentace morálních a vyšších lidských hodnot. Dřívější moc katolické církve s jejími dogmaty … byla narušena vědeckou a průmyslovou revolucí, která zredukovala její moc na pouhou ceremonii. Skutečná moc se přesunula do průmyslu, výroby, obchodu a financí. Předtím byl však obchod spojen s církví nebo jí podřízen. Vždy, když převzal obchod úlohu autority církve, byl přiveden na mizinu … Katolická církev zůstává minulostí, tvůrčí průmyslové období skočilo a naděje vzbuzené příslibem vědy a peněz na vyřešení problémů lidstva byly otřeseny. … Budoucnost islámu nezačne nějakou bojovou událostí, ale pouhou transformací utrpením a chudobou. …“ Tedy šajch Fadhlall Haeri očekává vítězství islámu v západních zemích v důsledku selhání řešení problémů liberální civilizace na základě vědy a peněz, odtržených od morálky a víry v Boha při vyřazení katolické církve z vlivu na společenské dění. Selhání liberální společnosti, s rozhodující úlohou obchodu (finančnictví je vlastně obchodem s penězi) při opuštění morálních hodnot, zakotvených v transcendentnu a proto vždy a všude platných dává volnou ruku lidskému sobectví.

Takové sobectví vede nakonec k nerozlišování oprávněného zisku jako odměny za práci, její organizaci poskytnutí prostředků (financování) podnikání, spojených s příslušným rizikem a vede k nerozlišování mezi ziskem oprávněným a přiměřeným na jedné straně a na straně druhé ziskem spekulativním. Vznikají tzv. virtuální peníze, tedy peníze, nepokryté žádnou reálnou hodnotou, což je jednou z příčin trvalé inflace. Náboženstvím se stává úspěch a bohatství a nerozlišování mezi bohatstvím reálným a virtuálním nutně vede ke krachu, na který nejvíce doplatí, jako vždy, obyčejní lidé. Jejich utrpení a bída pak mohou vést k hledání obecných, trvale platných hodnot, které může dát jen náboženství. Navíc muslimové mají vlastní bankovnictví, které nepracuje s úrokem a virtuálními penězi, ale banky financují projekty a pobírají podíly na zisku, jsou tedy zainteresovány na rentabilitě podniku a ne jen na výši úroků a splacení dluhu za cenu konkurzu podniku. Ze slov šajcha Haeriho lze vyvozovat, že úspěšná islamizace Evropy nastane v důsledku již zřetelné krize hodnot, spojené s finanční a hospodářskou krizí, které povedou k hledání nového modelu společnosti, který bude založen na transcendentních hodnotách. Zároveň předpokládá, že na Západě již nedokáže katolická církev obrátit lidi k morálním hodnotám a Bohu a tento úkol převezme islám. Zajímavé při tom je, že šajch Haeri nepřipisuje žádnou úlohu v obnově morálky a víry v Boha protestantům.

Z jeho hlediska je jediná překážka islamizace Evropy, katolická církev, bezmocná. Papež Benedikt XVI. opakovaně upozorňuje na nemožnost řešení hospodářské a společenské krize bez obnovy morálky a odpovědnosti k Bohu, zejména v oblasti sociální, hospodářské a finanční. Benedikt XVI. nás tedy vyzývá k rekatolizaci osobního i veřejného života. Srovnáme‐li jeho výzvy s názory islámského učence, můžeme dospět k závěru, že příští hospodářská a finanční krize bude finančními nástroji neřešitelná, což donutí lidi hledat nadosobní, náboženské hodnoty, které mají šanci najít v katolictví nebo islámu. Dospíváme tak k názoru, že Evropa má dvě cesty ze současné krize morálních hodnot, rekatolizaci nebo islamizaci. Podle názoru z vnějšku – z islámského prostředí – pouhá re‐christianizace nestačí, je nutná re‐katolizace, a to nejen osobního, ale i veřejného života. Jen tak lze vytvořit protiváhu vlivu islámu. Proti islámské akce, jako je zákaz výstavby mešit nebo veřejného užívání symbolů islámské víry nic neřeší, jen vyvolávají nepřátelství a nahrávají sekularismu, který je pro křesťany i muslimy společným nepřítelem. Rekatolizace Evropy nedá záruku, že v Evropě nebudou muslimové, ale může vytvořit podmínky, aby při respektování rozdílů mohli katolíci a muslimové spolupracovat na principu přirozené morálky a práva. Je samozřejmě naší povinností dát všechny síly pro rekatolizaci Evropy, ale zároveň si uvědomovat, že my můžeme sít, ale je to Bůh, kdo dává setbě růst. A co v případě, že rekatolizace nebude úspěšná a dojde k islamizaci Evropy? Ani pak není rekatolizace zbytečná. „V západní Evropě jsou muslimové některými lidmi úmyslně favorizováni, aby se oslabila Církev. Když
jednou budou mít většinu a převahu, právě těch lidí, kteří je favorizovali a přivedli nahoru, těch si vůbec nebudou
vážit. Pokud si budou někoho vážit, tak těch, kteří mají víru“.

 

Josef Pejřimovský